Nyní se pojďme podívat na skoro už několika desetiletí trvající spor. Která krása je ta „lepší“? Samozřejmě, že pokud jste přirozeně krásní, tak je vám to asi tak trochu jedno, ale pro lidi, kterým nebylo dáno do vínku, je to jistá volba. Všichni jsme tak nějak posedlí přirozenou krásou, byť ji oplývá 5 procent populace. Všichni chceme být přirozeně krásní, přirozeně se opalujeme v solárku, přirozeně si dáváme botox do tváří, abychom byli přirození a tak dále. Jenomže tento náš hon nás spíše uhání někde do umělé krásy, nemyslíte?
Všechno je to o vnímání krásy
Každý z nás je tak trochu překrásný, protože nás vnímají rozdílní lidé. Co je pro jiného ošklivé, pro druhého je to nesmírně překrásné. Ostatně stejně je to i v případě lidí. Sto lidí, sto chutí. Pro někoho jsou zrzavé vlasy naprosto to nejodpudivější a jsou to pro ně „zrzci bez duše“, zatímco nějaký chlapec někde daleko v Evropě na jihu sní o zrzavé dívce, políbené ohněm. Nebo třeba váha! Takové téma dnešní společnosti, která nemá nic jiného na práci, než komentovat váhu ostatních. Zatímco někdo chce, aby její muž měl vysportovanou postavu, druhé zase nevadí nějaké to bříško. Je to všechno tak trochu o prioritách a o našich touhách zkažených pornem.
Umělá taky nevadí
Spousta lidí si honí ego na přirozené kráse, přitom kdykoliv, když kolem projde muž, který prošel pár plastikami nebo žena, která má umělá prsa a umělý zadek, tak se všichni mohou doslova podělat. Je pravda, že tlak na dívky, aby byly perfektní, je mnohem větší než na chlapce. Takže podle toho to taky vypadá. Ale je to všechno prostě věc vkusu. Někdo si nemůže vynachválit velký olejem napumpovaný zadek, někdo má radši sice menší ale pevnější.
Ano, všechno je to jenom o tom, jak moc chceme s tím druhým spát. Co si budeme, jsme zvířata. A jsme možná krutá zvířata, co se týče hodnocení ostatních zvířat. Zkuste se proto zaměřit na to, co vám připadá krásné a ty ostatní, kteří nesplňují vaše požadavky, prostě raději vynechte.